„S Ramusem jsem toho zažil spoustu. Nakrmil jsem vozíčkáře chlebem s džemem, zatímco na nás dorážely desítky vos, a my dva nedostali ani žihadlo; na túře jsem ztratil botu v bažině (a další den ji tam našel a vylovil); přemlouval jsem prostitutku u dálnice, že náš klient s ní opravdu nechce nic mít, že je jen hovorný; jeden náš autista se po víkendovce nechtěl ode mě odpoutat, i když si pro něj na nádraží přišel jeho milovaný táta; neskrývané emoce klientů při společném sledování prvního dílu doktorky Quinnové na plátně… Ramus je mojí neodmyslitelnou součástí už přes deset let. V době, kdy jsem Ramus poznal, jsem studoval něco, o čem jsem nebyl úplně přesvědčený, že to vůbec kdy upotřebím, občas jsem si zarobil na brigádě, peníze utratil za blbosti a roky tak nějak plynuly, protože jsem se nechtěl pouštět do ničeho většího. Ramus tohle sice nezměnil ze dne na den, ale stačilo mi pobýt v Ramusu rok dva, abych pochopil, že moje schopnost empatie a vůle pomáhat druhým nemusí být jen znakem nepraktických snílků. Naopak: při akcích Ramusu jsem si značně zvýšil sebevědomí, naučil jsem se jednat s různými typy lidí nebo leccos zorganizovat. Ale hlavně jsem se u toho s kamarády z Ramusu vždycky královsky bavil.“
