Ramus.je zápisník

Ramus vytváří platformu pro společné setkávání mladých lidí s postižením i bez něj.

Shoďte kilo s Ramusem na www.ShoďKilo.cz!

V sobotu 14. září slavíme deset let!

 
Ramus.je zápisník


/ 2018 / prosinec / V drážním domku
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Kája   
20. Prosinec 2018

altNa prosincový drsnovíkendovce jsme zjistili, že bydlet v bývalým drážním domku je krásný, že dostávat se do něj lesem potmě přes koleje je dobrodružný, že nemít elektřinu je temný, že dělat si večer černou hodinku je zábavný, že rozpálený kamna žhnou jak peklo, že v rašeliništích se po lávce na vozíku jet nedá, že nosit se na zádech to jistí, že když na sníh naprší, bude to klouzat a že když nás České dráhy odmítnout přepravit oficiálně, stejně se jim do vlaku nacpem.


Krásný to bylo, děkujem Matějovi Hudičákovi za supr nápad jet k němu na chalupu do Novohradských hor :)

Celá galerie zde.

 
/ 2018 / listopad / Afriskuj
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Káča   
21. Listopad 2018

V páteční podvečer jsme se tradičně sešli na nádraží, kam dorazil - rovnou z Afriky - i náš kamarád Kartin.

Jak se později dozvídáme z jeho vyprávění, po týdnu v křemíkových dolech (kam ho na letním táboře poslal do otroctví ing. Šupák) se mu podařilo z nich utéci a procestovat značnou část afrického kontinentu. Mimo jiné strávil nějaký ten týden ve společenství goril. To přišlo vhod, neboť hned další den při snídani mi zvoní telefon - volá police Kutné Hory! Že prý v nedalekých lesích byla spatřena gorila a že se proslýchá, že mezi námi je i proslulý odborník přes primáty. Vydáváme se tedy s Kartinem v čele po pachových stopách a cestou ještě stihneme nacvičit rituální gorilí předsvačinový tanec. Gorilu jsme našli, společně si zatancovali a zavolali jí taxík do lepších míst.

alt

Po obědě jsme se zúčastnili vědomostního kvízu Afriskuj, moderovaného Kartinem, a po setmění se vydali ve dvojicích po svíčkách na tradiční africkou stezku odvahy. Po návratu do skautské klubovny nám vypadly pojistky, a tak jsme při svíčkách v jídelně do hluboké noci zpívali písně doprovázené Jíťou na kejtru a prokládané recitací Martinky dadaistických básní. Martinka se tentokrát spolupodílela na organizaci víkendovky, což se kladně projevilo na svolávání k jídlu a sjednávání pořádku. Martinko dík.

Ráno při snídani opět nastalo zachvění srdcí, to když Kartin vylezl na židli, aby nám oznámil, že tráva je v africe žlutší a klima příznivější a že zvažuje návrat mezi lidoopy. I jali jsme se ukázat mu kutnohorské památkové dědictví, krásu vlasti. Podlehl, Kartin zůstane s náma! Hurá!

Večer na nádraží jsme ještě zahlédli gorilu, na peróně vytáhli kytaru a do vlaku se vešli jen tak tak. Tak zas příště!

Fotky z akce tadydle!

 
/ 2017 / květen / Italský roadtrip
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Bára Au   
26. Květen 2017

Fotky z roadtripu tady!

18. 5. 2017 v 7:00

sraz před kanclem. Čeká nás 12 hodin v autě. Kartin přichází v 8:20. Ták, vyfotit, všichni nasedat a odjezd. Startujeme na roadtrip!!! „Štěpáne, kde jsou papíry?“

Hm, tak všichni zase vysedat, čekáme na Radka. Má je Radek. „Hele Radek jde. A nese asi osm lahví alkoholu. Tak, teď už opravdu máme vše, můžeme jet.“ Zastavujem na hranicích. Kupujeme porno. Jedeme dál. Až do Německa. Olga to tam má ráda. „Nach Deutschland.“ Čteme porno a svačíme. Další pořádná zastávka až v Trentu. Spíme v penzionu pro mladé, bezbariérovém. Hned v centru. Krása. Ubytovali nás na pokoj ke dvoum chlápkům, španělům. Kdo byl víc vyjukanej, nevim. Ale nakonec v rámci rozvíjení naší soudržnosti spíme všichni v jednom pokoji. Po příjezdu jdeme do parku Dante Alighieri. Porno necháváme doma, nepotřebujem. Je tma. Jíme, pijeme a Štěpán se koupe nahatý ve fontáně uprostřed parku.

19. 5. 2017 v 7:00 poprvé, v 8:00 podruhé, v 9:00
vstáváme, musíme. Jdeme snídat do parku. V kavárně ještě nakupujem pressíčka, jsme v Itálii! Paráda. Radši si to berem rovnou s tácem, je nás hodně . Krátká procházka po Trentu. Kopce, řeka, kostel. Moc pěkný město.

Kartin se myslím neztratil. Jedeme dál. Směr Orvieto. Atmosféra v autě houstne. Vepředu sedí Matyáš s Olgou. Matyáš si rád povídá. Olga taky. Jen to každý vidí jinak. Ani jeden neustupuje. Vzadu pijeme pivo. Štěpán nás učí mariáš /to ještě totiž neví, jak ho nakonci obereme/. Na oběd jedeme kamsi vzhůru, teda prý někam k vodě, ale na kopci asi voda nebude, ne? Ale je tu alespoň kostel. Ale teda, ten byl! A ty výhledy. Fantastico! Kuskus s rajčaty, rukolou, olivami a bazalkou. Itálii máme v hrsti.

Při příjezdu do Orvita mi přestávají věřit, že mám vůbec nějaké kamarády. Natož někde v těchto končinách. Z Orvieta vyrážíme do kopců a hledáme italské hipíky. Chvíli to trvá, ale nakonec je máme. Je to bomba! Giampiero je můj hrdina. Postavil baráček v kopcích. Teda barák. Koukáš na monte peglio. Koukáš do přírody, nikde nikdo. Ptáci, lesy a my. Jo a pak ještě v dálce slyšíš bubnovat skupinu lidí z Cerquosino Artemide, která si tam před jídlem zpívá. Ne náhodou se s nimi známe. Tak jo, tady dneska přespíme.

„A nevykašlem se na Řím? Nebo aspoň dvě noci, co?“
„Hele a co mám udělat pro to, abych tu mohl žít?“
„Nevim, vem si dceru Giampiera.“
„Ok, udělám. Laro, chceš mě?“

Večer vytahujem kytárku a snažíme se o zpěv. Po ginu to jde trošku lépe. Ale sranda je veliká. Ani nevytahujeme porno.

20. 5. 2017
Ráno je parádní. Chvilku prší, pak zase sluníčko. Nahoře si lakujeme nehty, ve spodním patře se karbaní a Štěpán se učí hrát na akordeón. Vytahujem zásobu bubínků a cinkátek a podporujem Štěpána. Narodil se Krsitus pán mu jde, tak zpíváme a tančíme všichni. V rámci soudržnosti. Jíme těstoviny. Pijeme kafe. Máme se hezky.

K večeru začínáme pobalovat. Byl to pohoda den. Teď jedem do Říma. Bydlíme 5 minut od Vatikánu. Velehrad. Duchovně-kulturně-formační centrum pro poutníky. Mají to levné a se snídaní. Ale chyba se našla.

„Jo, vy chcete jít ven? To po desáté večer už nemůžete. A to kouření tady taky netolerujeme. Na zahrádce buďte potichu. Na snídani buďte přesně 7.30 ráno!“

Ale nekonec to šlo, pán nám prozradil tajný kód od brány. „Vy jste mi ale nestandardní skupina, hlavně buďte potichu.“

Viděli jsme noční Vatikán, Andělský hrad. Někdo se po cestě zpět stihl ztratit, takže toho v noci viděl ještě mnohem více.

21. 5. 2017 v 7:58
se začínáme trousit na snídani. Pak na hodinku znovu uleháme. Kartinova skupinka se z noční vycházky vrátila kolem čtvrté ráno. Tak a jdem na to, Říme! Do centra jedem autobusem, což už zažít nechceš. Rašmí měla Itala v klíně. Bylo to tělo na tělo ve 30 stupních. Dost děsný. Vystupujem o zastávku dřív a jdeme ke Colloseu. Po příchodu nás lapí chlápek a žene předběhnout celou frontu, proč ne. „Hele, už jsme u vstupu.“ Takže jak být za pět minut uvnitř kolosea? Jeď s Ramusem.

Koloseum si projdem, vyfotíme se. Parkát se navzájem i ztratíme. Ale je tam vedro. Když už jsme tam, jedem se projet ještě výtahem o patro výš. Taky je tam teplo. Tak jedem zase dolu. Nakoupíme piváky, sýr, olivy a piknikujem v parku ve stínu. Po obědě se vydáváme k Forum Romanum, dřívějšímu centru obchodu. Ale s bariérovosti si moc hlavu nedělali.

Matyáš s Honzou padali na schodech. Bohužel nás dovnitř nepustili všechny, protože jeden batoh byl plný českého alkoholu ve skle. Kartin se uvolnil a odpojil se od skupinky. „Sejdeme se u východu, Kartine.“

Forum jsme prošli, leč Kartin nikde! Na náměstí hrála pouliční kapela složená z lidí bez domova hrající na bicí (hrnce, dlaždice, fén…). Po chvíli přichází i Kartin z opačného směru, než jsme ho čekali. Vydáváme se sejít s Giampierem a jeho ženou.

Sraz máme na nádvoří Lateránské baziliky. Je to velkolepá stavba. Jako spousta jiných staveb v Římě. Je to krása. My však jdeme na zmrzlinu do zmrzlinárny Fassi. Od roku 1880 tam dělají nejlepší zmrzliny. Vážně! Italským kamarádum jsme předali 2 lahve české slivovice, olíbali se, poděkovali si. Bylo to milé. Večeříme na piazza Navona. Byl tam zákaz konzumace alkoholu. Ale byli jsme v klidu, záda nám kryl ozbrojený muž, co hlídal náměstí před teroristama. Spíš nám to přišlo špatně než dobře. Usmíval se na nás, neřekl ani slovo.

Debatujeme o rozdílu mezi rukolou a riccotou. Jo a ještě mascarpone. Mascarpone může být totiž neutrální. Naslano i nasladko. Opět jsme využili tajný kód 2512 pro vstup do Velehradu, který nám byl prozrazen. Rozcházíme se do pokojů. Kluci a holky odděleně. Co se dělo u kluků nevím. My jsme si ještě daly pyžamovou párty s vínem.

22. 5. 2017 7:56
snídáme. Karo, česká vysočina, eidam a houska. Italiano style! Mamma mia. Vyrážíme do Vatikánu. Frontu jsme už předběhli bez výčitek svědomí. 5 minut a jsme v bazilice sv. Petra. Vyslechli jsme si mši, prohlídli katakomby a dojali se.

Audience u Františka sice neproběhla, ale jinak bylo všechno. Láska, mír, víra, soudržnost. Pak si dáváme neplánovaný 8 km sprint městem přes Fontánu di Trevi do zmrzlinárny Fassi. Kdo by čekal, že v Římě jsou taky kopce. UF. Jakože jsme si fakt mákli. Zmrzlina byla opět nejlepší. Mezitím venku dodávka způsobila zácpu. Stála na blikačkách. Asi nešla objet.

Italské nadávky jsou celkem výstižný. Štěpán rychle ujel. A jedem na pláž!!! Spíme v kempu hnedka u moře. Lednice na piva a moka konvička tam byla. Tím pádem bylo odsouhlaseno. Na večeři jdeme do restaurace. Byla šou, karaoke. Operní pěvkyně byla dost dobrá. Našli jsme si i kamaráda ze Sicílie, prý máme přijet. Zazpíval si s námi Bella Ciao, moc mu to ale nešlo. Radost nám udělal i tak. Jo a Matyáš nám holkám koupil růže, chtěl totiž dostat pusu. Dostal.

Cestou z hospody jsme kradly. Teda hlavně Rašmí, pak Kája a já.
„Jak pracovat se vztekem a zlostí?“
„Buď mužeš boxovat nebo něco rozbít.“
„Hele ukradnem tu ceduli.“ Tak jo! Máme na čem hrát karty.
„A co tohle plátno?“ Po deseti minutách odmotávání drátku, máme i plátno. Rašmí kryla záda.
Když jelo auto, hlásila nám to. S Kájou jsme dělali jakože nic.

Po návratu do bungalovu se opět rozjela vášnivá debata. Tentokrát byl zapojen i Kartin. Krom feminismu, šovinismu se řešila i pravda. A nakonec měl pravdu ten, kdo vydržel dýl panákovat. Vítež se projevil až druhý den...

23. 5. 2017
Teď nevim, jestli teda Kartin vyhrál nebo prohrál. Každopádně zelená barva v jeho obličeji byla všeříkající. A Matyáš se probudil v posteli vedle Olgy. Ráno bylo krušnější. Já se šla vykoupat, ale zbytek nějak vstřebával zbytkáč nebo ho rovnou začal přepíjet. Plán dnešního dne byl jasný. Odpočinek. Odpočinek, který se protáhl až do dalšího dne.

Zevl na pláži, pití vína, jezení těstovin a nákup žiletek. Máme kadeřnictví. Nejdřív jsme oholili Štěpána. Moc to nešlo, tříbřitvý žiletky moc nefungují. Koupili jsme další balení. To už šlo líp. Štěpán, Honza, Kapřík, Rašmí... Nakonec do toho šel i Kartin s Matyášem. Číro style byl hotov. Italiano vero. Kartina v kožený bundě se zvednutým límcem a čírem na hlavě? Nejvíc! A kapřík? „Nene, ale nejsme sekta.“ V názorech se totiž moc neshodujeme.

24. 5. 2017
Jedem do Benátek! Venezia kámo. Kemp naproti Lidlu se hodí. Vozejk dovezem raději až do kempu, ty piva totiž něco váží. Vozejk je teď ve skladu v Nuslích, zaplatili jsme si za něj, 1 euro. Večer je párty. Přidáme se k partě týpků z Holandska. Jsou taky na roadtripu. A ještě tam bylo pár Indů. Příští rok jedem do Indie. V Holandsku se hulí. A mají to dobré. Tančíme. Pijeme. Někdo víc, někdo míň. Sekuriťák v kempu nás párkrát napomenul. Jsme hlasití. Nakonec však tančí s námi. V Indii by nám ty účesy neprošly.

„A vy jste punková kapela nebo nějaká sekta?“
Před spaním hrajeme a zpíváme Helpu, jako punkáči z Čech.

25. 5. 2017
Benátky. Město krásný, gondoliéři taky dobrý, obzvláště ti mladí. Opálení v pruhovaných tričkách. S pádlem v ruce. Bezbariérovost města však nulová. Každý most je dělaný ze schodů. Nahoru i dolu. Lidí asi milion. Máme pauzu u supermarketu. Kupujem piva a začínáme další debatu. Opět feminismus, šovinismus, přidáváme děti homosexuálních párů a swingers párty. Vzpomínáme na léta na střední. Vyprávíme historky ze školních výletů. Dostáváme se k tématu vzájemnosti a solidarity. Moc se neshodujeme, ale baví nás to. Někoho víc, někoho míň.

Jdeme na náměstí svatého Marka. Už jenom 8 mostů před námi. Fotíme se. Máme se rádi. Ale raději si dáme na hodinku rozchod. Abychom se na sebe zase těšili. Zpět jedem Benátskou MHD. Lodí. Dost dobrý. Kapřík to šéfoval ve své námořnické čepici. Nikdo neměl mořskou nemoc. Den zakončen v restauraci na pizze.

26. 5. 2017 
Tak jo, Italia CIAO! Ti vogliamo bene! Jedeme zpět domů. Chceme stihnout Kartinův zápas ve fotbale. Nepovedlo se. Stihli jsme ale Štěpána obrat v mariáši. Stihli jsme si koupit Blesk s Honzou Oltem. Stihli jsme si vyholit hlavy a obarvit. Stihli jsme ucpat záchod. Stihli jsme pozvracet kemp. Stihli jsme si udělat pár nových přátel v Itálii. Stihli jsme navštívit přátele starší. Stihli jsme si popovídat o aktuálních tématech. Stihli jsme se víc poznat. Stihli jsme poznat velkou část Itálie. Stihli jsme ochutnat italskou zmrzlinu, pizzu i víno. Stihli jsme přečíst porno.

A taky jsme stihli celý roadtrip. Díky!!! Bylo to fajn!

 
/ 2016 / květen / Roadtrip severní
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Filip   
29. Květen 2016

altČtvrtek 19. 6. — Praha — Krakov

Sraz v 8:00 před ramusí kanceláří — Ondra, Lenka, Vašek, Štěpán, Tomáš, Maruška, Petr, Nikča a Filip. Potraviny jsme už nakoupili včera, tak už spíš jen nakládáme věci do auta, abychom mohli co nejdřív vyjet. Vyjíždíme ale asi až okolo desáté, protože tak už to při odjezdech chodí.

Ještě předtím se jako první na cestu vydal Vašek, démon zvrácenosti, který si bez varování a doslova naslepo odbrzdil vozík, rozjel se strmou ulicí Pod Sokolovnou a vyklopil se z vozíku po nárazu na obrubník. S velkou boulí na hlavě vysvětluje, že to udělal, protože chtěl jet. Paní z druhého patra na nás pokřikuje, že všechno viděla. Filip se snaží o dialog a odpovídá, že paní nezná kontext, ale nevypadá, že by to její spravedlivý hněv úplně upokojilo.

Po dálnici do Brna, dál na Ostravu a do Polska. Kromě obědové pauzy u Olomouce nikde nestavíme, abychom byli rychle v Krakově. Tam dorážíme, když už je slunce nízko, proplétáme se změtí jednosměrných ulic a ubytováváme se v hostelu s dřevěným schodištěm a kníratým recepčním na pokoji.

Večer trávíme v parku, jíme různé zásoby a pijeme piva. Přišel za námi zarostlý muž a vysvětloval nám polsky a hlavně posunky, že si máme plechovky piva obmotat toaletním papírem, jinak že nám hrozí pokuta za zločin veřejného alkoholismu. Učinili jsme podle jeho rad a pokutu jsme nedostali. Konspirativní atmosféra nás ale pronásledovala celé Polsko, kdykoli jsme načali nějaký alkohol. Po soumraku jsme podnikli rychlou zteč bezbariérového hradu Wavel, ale jeho brány už byly zamčené.

altPátek 20. 6. — Osvětim — Varšava

Brzy vstáváme, skoro nesnídáme a vyjíždíme směrem na západ, na místo koncentračního tábora v Osvětimi. Trochu zmateni přijíždíme na parkoviště u muzea druhého tábora v Březince. Určité zmatky v rozhodování nás vedou k zameškání stanovené hodiny, kdy jsme měli domluvený vstup bez průvodce zdarma, ale nakonec i tady zaberou naše zkušenosti s citovým vydíráním lidí s odkazem na paraplegickou část naší výpravy a pronikáme do tábora levně.

To, co člověk najde za branou s Arbeit macht frei je přirozeně skličující i v květnu, což je známkou toho, že muzeum zpřístupňuje hrozné věci věcně a věrně. Současně jsem se necítil ničím přímo šokován, a to ne z cynismu, ale protože jsme patrně všichni přicházeli už dříve obeznámeni s tím, s čím se tady návštěvník setká. Jedno si ale odnáším jako dost silný dojem, a to byla výstava zabavených předmětů, které si vězni přiváželi s sebou.

Žádné číslo, žádná fotografie, žádný film na člověka nezapůsobí tak, jako vstoupit do velkých místností doslova zasypaných zabavenými botami nebo hrnky – navíc když jsou prakticky stejné jako boty, ve kterých chodím, a hrnek, ze kterého piju.

Na odpoledne se plánujeme zaparkovat někde na louce a uvařit si prvně pořádné jídlo. Tohle v Polsku funguje ještě líp než u nás – najděte na mapě modrou plochu s vyznačenou polní cestou podél břehu, a máte skoro jistotu, že se budete moci půl odpoledne nerušeně válet v polostínu šumících rákosin.

Nepřekvapí, že do Varšavy dorážíme až okolo půlnoci. Interaktivní GPS navigace si zřejmě vzala k srdci náhodné klepnutí na display, a tak jsme pod jejím vedením bez zaváhání odjeli zcela přesně do zcela špatné části města. Jméno ulice shodné s předchozím hostelem v Krakově. Lepší než být na správném jméně ulice ve špatném městě.

První, co nás přinutilo zkontrolovat správnou adresu, byly trochu nezvykle luxusní domy na to, aby v nich byl hostel. Na druhý pokus jsme přejeli Vislu a úspěšně se nastěhovali. Po půlnoci se do našeho kruhu před hostelem přidal neznámý mladý Polák v saku, který v opilosti uronil nejednu upřímnou slzu. Snad to bylo nad tím, že byl jeden hřbitov za městem zneuctěn výstavbou vedení vysokého napětí? Za prvních ranních červánků sebral business aktovku, vratce se vydal za svou rodinou na snídani a tak zbylí vytrvalci z Ramusu mohli jít na kutě.

alt

Sobota 21. 6. —Varšava

Trochu pozdější snídaně jako vydatná příprava na naši další bohulibou kulturně-poznávací činnost. Na krásy Varšavy člověk obvykle neuslyší moc chvály, a tak překvapí, jak moc je to město nenuceně pěkné, aspoň ve svém centru. Turistické epicentrum Prahy mezi Celetnou a Hradem je oproti Varšavě kýč a hrůza. Velkým plusem Prahy je, že se tam toleruje jízda s vozíkem na jezdicích schodech; tady nás z nich se slovy no way biřic vyhnal a strávili jsme asi deset minut ve výtahu, kde se Petr zaseknul a nemohl ven.

Koupili jsme si podivuhodnou zmrzlinu, která nebyla drahá, ale zřejmě ani neobsahovala moc běžných zmrzlinových surovin jako jsou smetana, kakao nebo ovocná šťáva. Na druhou stranu, v každé zemi by měl člověk ochutnat také něco z místních specialit, a polská čokoláda je zkrátka originál, který by člověk neměl vynechat.

Vysedáváme na trávníku u Visly v úplně letním počasí. I když v uvážené míře, dopouštíme se vedle konzumace různých dobrot také zločinu pití piva Žubr a kořalky Žubrowka, a tak se musíme sofistikovaně maskovat před mravnostními hlídkami korzující parkem. Maruška ukrývá lahev do rukávu a rámě práva ani spravedlnosti na nás nedopadá.

S příchodem noci propuká cosi jako erupce Křižíkovy fontány digitálního věku, ale zvukově to spíš připomíná technopárty. Zíráme na ten úkaz s kelímkem piva v ruce.

Držet hladovku vyžaduje odhodlání. Držet jídlovku vedle železné vůle vyžaduje také dobrý žaludek. Ondra u tureckého stánku konzumuje postupně čtyři kebaby, ale pátého se už vzdává. Satelitní navigace nás vede tichou varšavskou nocí do hostelu.


altNeděle 22. 6. — Varšava – Vilnius

Balíme a odjíždíme dál na severovýchod. Dálnice by se v této části Polska měly označovat jako dál-nice, protože jsou na hodně místech rozestavěné nebo rovnou končí. Trochu bloudíme, ale náladu to nijak nekazí. Na odpoledne zajíždíme po lesní cestě ke krásně čistému, byť trochu studenému jezeru u městečka Rajgród.

Při západu slunce přijíždíme do Litvy, země, kde se tolik nenosí kníry, ale místo toho se za každé slovo přidávají koncovky as, os nebo us. Na pumpě se usnášíme, že není rozumné si zapalovat cigaretu vedle velké nádrže s nápisem propanas butanas.

Pokračování cesty do Vilniusu je ztíženo rojením chroustů. Zpočátku netušíme, co se děje, protože velcí chrousti prolétávají modrou oblohou jako nemotorné černé tečky. Na loukách ale létají nízko, a tak se hlasitými nárazy zabíjejí o čelní sklo dodávky. Zanechávají velké neprůhledné skvrny. Je to absurdní, ale závažný problém pro řidiče. Vedle případné lítosti nad nemyslícími tvory tak řešíme opakované drhnutí skla, abychom sami do ničeho nenarazili. S příchodem noci jejich víření končí.


Pondělí 23. 6. — Vilnius

Vilnius je super. Mají tu, narozdíl od Varšavy, popelnice na tříděný odpad. Také je tu úhledné centrum s nízkými domy, kostely všech možných vyznání a těžce synkretických architektonických stylů, opevnění s baštami a děly, squat, rozpálená náměstí i stěží průchodné pěšiny s kopřivami ve stínu stromů u řeky, skutečně dobrá zmrzlina neobsahující polskou čokoládu, antikvariát s kočkami, auto zvednuté autojeřábem do výšky, malá lanovka na městskou pevnost, výškové budovy, náměstí plné dětí foukajících bubliny a second-hand. Nakonec se scházíme v hospodě Šnekutis, kde nabízejí zřejmě autentická litevská jídla, z nichž stojí za to jmenovat různé variace na špekové knedlíky, prasečí ouška, znamenitou rybu a trochu pochybné chlebové kůrky fritované dohněda.

Po soumraku se pokoušíme vrhnout do víru zhýralého velkoměsta plného neřesti a nebezpečí. Jedinou komplikací je, že tyto vzrušující vlastnosti si zřejmě musíme zajistit sami, protože ve Vilniusu je klid a pořádek a policie zjevně ani nezná důvod, proč vysílat hlídky do ulic. Sledovali jsme jedinou hernu v centru města a během celého večera do ní vešel asi jeden člověk.

Obsazujeme neosvětlený střed pustého parku před hlavním nádražím, cosi jako místní verze zlopověstného pražského Sherwoodu. Rozbíjíme skleničku ukradenou v hospodě, konzumujeme zakázané substance, znevažujeme vážná témata debatou o tom, zda je správné si do koncentračního tábora brát metalové triko s nápisem you deserve a brutal death, Maruška snad i brnká na ukulele a děláme jiné zvrácené nepřístojnosti, aby Litevci věděli, že s Čechy nejsou žerty. Je jim to jedno. Po půlnoci doprava nadobro utichá, svítí na nás Jupiter a nedoceněně přívětivé město spí dál.


altÚterý 24. 6. — Vilnius — Klaipeda

Litva nemá moc dálnic, zhruba tři, ale naše cesta naštěstí vede podle jedné z nich. Vyjíždíme z Vilniusu na východ k cihlovému hradu Trakai uprostřed jezera. Podivuhodné je, že si jde jeho exteriér důkladně projít, fotit a máčet si pod hradem nohy v čisté vodě, aniž by kdokoli po člověku žádal peníze. Litva je země úžasně přátelská k turistům. Po nádvoří chodí skupina dětí s vyřezávanými dřevěnými květinami, až na jednoho hocha, který si raději koupil vyřezávanou válečnou sekeru.

Opakujeme trik na hledání hezkého místa k táboření, který se osvědčil už v Polsku.

Přijíždíme k přehradní nádrži, kde je místo k parkování, krásný výhled a navíc pach z mrtvé ryby. Nedáme se odradit a připravujeme výborný zeleninový salát.

Vpodvečer nahrneme nepořádek zpět do dodávky, posadíme na něj hrnec se zbytkem salátu a jedeme vstříc zapadajícímu slunci a rojícím se chroustům. Po desáté hodině náš partyvůz doráží do města Klaipeda na pobřeží Baltského moře. Ubytováváme se v chatce a jdeme ukázněně spát, abychom stihli celodenní výlet lodí odplouvající poměrně brzo ráno z klaipedského přístavu.


altStředa 25. 6. — Kurská kosa

Ještě rozespalí nasedáme do dodávky a vracíme se neúhledným průmyslovým městem do přístavu, kde jsme byli včera večer. Dorážíme nejen včas, ale dokonce příliš brzy, protože sezóna pro loď začne až asi za týden. Výlet lodí se tak nekoná, ale aspoň jsme ušetřili peníze.

Necháme se, i s celou dodávkou, převézt přívozem přes asi čtvrt kilometru široký kanál oddělující Kurskou kosu od litevské pevniny. Po vyložení pokračujeme autem asi 50 kilometrů podél kosy. Zatímco její jihovýchodní břeh je převážně zarostlý sladkovodními rákosy a na ně navazuje prales, kilometr od něj nabízí severozápadní břeh čisté a touto dobou skoro opuštěné pláže s rozpáleným jemným pískem a chladivou baltskou vodou.

Parkujeme a vydáváme se koupat. Mezi pískem se válí drobné milimetrové střípky jantarů. Větší kusy se dají s trochou trpělivosti najít zachycené v cuccích zelených řas, které vyplavuje moře. Zakopáváme Vaška na jeho přání po hlavu do písku a užíváme si odpoledne u moře.

Na jídlo a kafe jsme popojeli dál do Nidy, blízko hranicím s kaliningradským Ruskem, které kosu půlí. Po návratu přívozem na nás u chaty čekala sauna. Ten večer se prvně za celý výlet pokazilo počasí, moře bylo bouřlivé a foukala od něj vlhká studená mlha.

altČtvrtek 26. 6. — Klaipeda – Lodž

Probouzíme se nahodile, převážně o hodně později, než byl původní plán. K snídani se záslužně dojídá poslední pražský jogurt. Balíme a vyjíždíme po dálnici zpět. Bez komplikací odpoledne překračujeme hranici Polska a krmíme se mezi poli. Při průjezdu kolem města Augustów máme na celkové kilometráži dodávky 333333 km, z toho asi 2300 km je zatím z tohoto roadtripu.

Hostel v noční Lodži nebylo úplně přímočaré najít, ale podařilo se. Za účelem maskování a splynutí s prostředím si mužská část výpravy holí vousy žiletkou a nechává si jen kníry podle polské módy.

Pátek 27. 6. — Lodž – Praha

Ondra včera pouštěl nahrávku jedné své pacientky, která vzpomíná na Zelów, městečko, kde se začátkem 19. století usadili emigranti z Čech. Zelów je kousek od Lodži a navíc skoro po cestě. Nenacházíme tu ale moc památek na české osídlení, které by utišily náš stesk po vzdálené vlasti. Kostel je zamčený. Muž na školním dvorku popírá, že by uměl česky. Škola ale nese jméno J. A. Komenského, a jeho verše jsou vepsány do opěradla nedaleké lavičky, takže nějakou stopu tu zdejší Češi přece jen nechali.

Mezi Lodží a Vratislaví doprava houstne, někteří Poláci řídí jako běsi. Děláme jednu pauzu na nákup karamelových bonbonů Krówki, ale střídáme se u řízení, snažíme se neztrácet čas a jet. Zakoupená čokoládová zmrzlina vypadá prakticky stejně jako játrová pomazánka Májka, čehož se dá zneužít k zlomyslným pastem.

altMezi Vratislaví a Libercem projíždíme bouřkou a vydatný déšť z auta smývá zbytky litevských chroustů. Sázka mezi Maruškou a Štěpánem dopadá nerozhodně, protože s sebou přivážíme jak nedojedenou cibuli, tak nedojedené plechovky. Ve vlažném jarním večeru zastavujeme před ramusí kanceláří.

Galerie všech fotek tady!

 
/ 2016 / květen / U domku
> zpět do zápisníku
Napsal uživatel Rašmí   
28. Květen 2016

Velmi často mé srdce touží po zázračnu jménem příroda, ale málo kdy se myšlenka setká s tak rychlou realizací jako teď o víkendu 27.-29. května.

altRamus bytosti, rychlé pobaleni základních věcí a odhodlání si to užít hezky po přírodnu. Záruka zážitků a klidné mysli je tu.

Cíl cesty se odkryl po příjemné cestě vlakem ramusáckým přítomnem po boku bylo mi jasné, že na pokračování se těším. Čekala nás ještě cesta autobusem, a ta slibovala též vtipnost a blízkost :) a bylo to tak :)

Mladé Vizovice nedaleko Tábora, louka, krásný výhled do širého kraje. Nu, chvěje se mi srdce z toho obrazu ještě teď. Ju nějak jsem se rozepsala a to ještě ani nejsme u hostitele Viléma (v rámci popisu). Muž, který si svépomocně postavil překrásný hliněný domek (takový hobití:). Měl mnoho zasazených stromků, které byly tak malé, že je nebylo vidno :)

Myslím, že když nás Vilém v první chvíli viděl, začal mapovat, jak A je, že něco na jeho pozemku přežije. Uvedl nás do pravidel-důležitých pro fungování zaběhnutých pořádků.

A poté mohl vše začít: ohýnek, povídání, procházky i spánek pod plachtou i bylinkové vzdělání bylo :)

Je dobré se z takovýchto míst vracet, tak trochu proměněný a to nejen NA duši mi i na těle :)

alt

JÁ KONKRÉTNĚ S MODRÝM KVÍTKEM A SPIRÁLOU :)
DĚKUJI za všechny hovory a události.

P. S.: Viléme, rychle si se aklimatizoval na nové návštěvníky, takže se těším na viděnou v brzké době :)

S pozdravem
Ramus-Rašmí :)

Fotky tady.

 
Strana 1 z 14

Podporují nás: